FIP – těžko diagnostikovatelná kočičí nemoc


Ani ve snu by nás nenapadlo, že se jednou setkáme s tak závažnou kočičí nemocí, jako je FIP.
Popravdě jsme si ani nedokázaly s mamkou představit, jak moc je infekční peritonitida koček
vážná. Byl to pro nás pojem známý jen z doslechu. Možnými příčinami, či tím, jak se nemoc
projevuje, jsme se nikdy nezabývaly. Proč taky? Kočičích nemocí je tolik a dokud se s nějakou
osobně nesetkáte, buď o ní máte jen povědomí, nebo o ní nevíte vůbec. My měly jen to povědomí.
Osud tomu chtěl ale jinak.

Odkaz na FB příspěvek


Když se v naší zemi začala šířit nákaza COVID-19 a média byla zahlcena novým typem koronaviru SARS-CoV-2 (nebo, chcete-li 2019-nCoV), pamatuju si, že na internetu kolovaly různé nepodložené články o přenosu tohoto nového viru z koček na člověka a opačně. Na druhou stranu se však nedlouho na to objevily články, které tuto informaci vyvrátily. Jeden
z nich jsem sdílela na našem Facebooku „Britky z Přerova“, proto to vím. Bylo v něm sepsané, jaké jsou rozdíly mezi „lidským“ koronavirem
a tím „kočičím“.

Felinní koronavirus (FcoV) patří do čeledi Coronaviridae z řádu Nidovirales. Jen cituji jeden zdroj z internetu. Nerozumím tomu teď o nic víc, než při vkládání onoho poučného článku tenkrát. Jenže tenkrát, to byl jen poučný článek. Informace, které si přečtěte, jste s nimi seznámení, ale za pár dní na ně zapomenete. Ať to byl osud, něco co jsme měli prožít, nebo náhoda (na které moc nevěřím), byl tu. Poněkud rychlý a nevyzpytatelný.


Bylo horko a pamatuji, jak jsem si z lazárka Bentíka, co ležel na gauči, utahovala, že je rozpláclý
jako mrtvolka. Ležel tak celý víkend a začalo to být divné. Nezajímalo ho skoro nic, chvílemi byl
i trochu agresivní na své okolí. Očička měl smutná, chyběla v nich „ta jiskra“ statného kocoura
plného života. Čumáček měl nezvykle teplý.


Mamka nečekala a hned následující pondělí s Bentíkem zašla na veterinu. To už měl Bentík vysoké
horečky a žluté sliznice a jazyk. Předem podotýkám, nejsem žádný doktor, ani nemám žádné
zdravotnické vzdělání, píšu vše jen tak, jak jsem to slyšela, viděla nebo četla.


Když se udělaly jaterní testy, vyšly celkem dobře. Selhávání jater se vyloučilo, ale stále se
nevědělo, co ho trápí. Markerů na krevních testech bylo pár zvýšených, ale ne jasně identifikovatelných, o jakou diagnózu přesně jde. Když po týdnu infuzí nezabírala antibiotika
a horečka se nedařila srazit, rozhodl náš veterinář, abychom se obrátili na specializovanou kliniku
v Brně. Bohužel, po několika telefonátech, jsme v podvečer zůstali odmítnutí a v koncích, protože
Bentíkův stav byl k akutnímu řešení.


Začala jsem obvolávat, volala jsem několika veterinářům, ti mě odkazovali na jiné, až jsem se spojila přímo s Veterinární a farmaceutickou fakultní nemocnicí v Brně, kde jsme toho večera nakonec skončili. Čekání na pohotovosti bylo zdlouhavé, ale věděli jsme, že je to to správné místo, kde Bentíkovi pomůžou (telefonicky jsem jim to asi půlhodiny vysvětlovala, všechny jeho projevy,
výsledky testů apod. až jsem si připadala docela důležitě a vzdělaně. Smích). Už nevím, kdy nás
vzali, ale to, že se po prohlídce Bentíka rozhodli ho tam hospitalizovat na pozorování a případnou operaci, to na mě působilo dost špatně.


Odjížděli jsme z nemocnice snad v 11, stavili se cestou na „večeři“ k McDonaldovi a můžu vám
upřímně říct, že od té doby si moc nepamatuji. Vlastně ano, pamatuji. Nedokázala jsem se
soustředit a myslet na nic jiného než na Bentíka. Bylo mi zle, teskno a žaludek jsem měla jak na
vodě. Špatně jsem tu noc spala.

Další den čekala Bentíka vyšetření a my věděli, že dnes pro něj určitě nepojedeme. S přítelem jsem
tedy vyrazila na výlet do Pardubic. Mamka mi volala cestou zpět, že s Bentíkem to není vůbec
dobré. Volaly si s paní doktorkou kolem oběda a sono v nemocnici neukázalo zrovna zlepšení, ba
naopak. A to se mu sono dělalo průběžně v předešlém týdnu. Jakmile mi mamka s brekem řekla, že
má Bentík asi rakovinu a nevypadá, že se dožije pondělí, něco umřelo ve mně. Bolelo to a moc.
Začala jsem brečet a nemohla jsem ani mluvit a posléze ani dýchat. Přítel se mě snažil pořád
rozptylovat. Ale nešlo to. Bylo to silnější čím dál víc. A víc a víc jsem si nemohla odpustit, že jsme
ho tam chudáčka malého nechali napospas. On tam umírá a už ho nikdy neuvidíme… Chtěla jsem
pro něj hned z Pardubic jet. Ať se s ním ještě rozloučíme. Volala jsem ale ještě s mamkou, že se
slíbila paní doktorka ještě večer ozvat, až bude víc času a řekne nám konkrétní informace. Moc
nadějí ale nemá. Zase brečím. Prázdnota, venku celý den prší, a to mi na mém stavu nepřidává.


Celý den byl podivně nekonečný a v neustálém očekávání, kdy zazvoní telefon. Večer se paní
doktorka ozvala jak slíbila.


Je to moc špatné. Buď má Bentík lymfom nebo FIP. Ani jedno není dobré a ani jedno není léčitelné.
Pokud přežije do pondělí – protože už prý ani nejí, udělají mu další testy, aby zjistili, která
z diagnóz to je. Nechtěly jsme ho s mamkou už dál trápit a tak se domluvilo ukončení hospitalizace
v neděli s tím, že ho nenecháme už dál v bolestech. Ale provedeme to „doma“, se vší důstojností.
Pořádné rozloučení, tak jak si to zaslouží.


Možná moje, nebo mamčiny, reakce byly přehnané, ale rozhodně byly od srdce. Každé zvíře, které
u nás doma bylo, je a bude, bude vždy člen rodiny.


Přesto mi něco říkalo: „Nevzdávej to! Vždycky je naděje, a ta umírá jako poslední!“. Od čeho máme
vymoženosti jako dnes – třeba internet? Googlila jsem, až jsem vygooglila, že existuje na
Facebooku podpůrná skupina léčby FIP. Sice Bentík nebyl „stopro“ FIP, ale začala jsem intuitivně
číst a dělat si poznámky. V této skupině byli dost milí a prakticky hned, v neděli v 6 hodin ráno, se
mi jedna paní „správcová“ ozvala a mluvily jsme spolu přes telefon asi 20 minut. Chytla jsem
druhou vlnu a jediné, čeho jsem se bála, byl neúprosný a rychlý čas.


Bentínka jsme v neděli v Brně vyzvedli, konečně mu klesly teploty a já v ordinaci při propouštění
vyjekla, když mi pan doktor řekl, že se Bentík opět najedl a že by v případě FIP neztrácel naději
a zjistil si víc o možnosti léčby, u které mají údajně kočky výsledky.


Dostali jsme v té samé „podpůrné skupině“ na FB kontakt na jednu paní doktorku z Brna, která se
specializuje na diagnostiku a následnou „léčbu“ FIP. Okamžitě jsem ji kontaktovala a dlouhosáhle
jsme Bentínka probíraly. Ještě v pondělí večer jsme za ní jeli. I když jsme se opět vraceli domů
o půlnoci, bylo to o něco jiné, než z pátku na sobotu. Pořád ve mně bylo dost paniky a strachu, ale
konečně se ukázalo malé světlo na konci tunelu…

Ale o tom zase příště 🙂

O Bentíkově příběhu si můžete přečíst zde.

2 názory na “FIP – těžko diagnostikovatelná kočičí nemoc”

    1. Brituskazprerova

      Děkujeme, opravdu, žádná kočička si nezaslouží takto trpět. Přesto, případů je snad čím dál více. 🙁

Napsat komentář: Pavel Kuto Zruš odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *