Jak jsem utekl hrobníkovi z lopaty

Jako by to bylo včera. Ležel jsem nehnutě na gauči a pamatuju, jak si ze mě ještě mamka dělala srandu, že vypadám jak mrtvolka. A já skoro byl. Mrtvolka. Byl víkend, venku pařilo sluníčko, a to, že ležím jak lazar jsme všichni, včetně mě, přiřazovali k únavě z veder, které zrovna stoupaly k tropickým hodnotám. Možná to byla součást procesu, ale každopádně jsem nejevil zájem vůbec o nic. A o nikoho. Jedna z holek zrovna mrouskala, nabízela se mi a já po ní jen agresivně vystartoval, ať mi dá pokoj. Snažil jsem se schovat a mít klid. To se paničce nelíbilo a hned v pondělí 15. 6. mě vzala k panu doktorovi u nás v Přerově. Pan doktor zkonstatoval, že mám vysokou horečku, proto jsem tak vyčerpaný a bez zájmu a ještě k tomu jsem v tlamičce zežloutl. Jazýček jsem prý měl žlutý jak citrón. Co se to se mnou děje? Že už mě ani ty holky doma  nezajímají a vlastně jen tak přežívám?

Začalo každodenní docházení na infúze a podávání antibiotik na veterině, aby mi srazili horečku. Jenže to nezabíralo. Původně to vypadalo na zánět jater. To by bylo blbé, ale bylo by to řešitelné. Když se ve čtvrtek 18. 6. z krevních testů vyloučil zánět jater, pan doktor další den rozhodl, že jde o akutní žlučníkový zánět a možné kameny ve žlučníku, které musí hned ven. Nicméně i přes akutní řešení je stále dost vysoká šance, že to zvládnu. Kamínky se vyberou na operačním sále a začne se adekvátní léčba. Pan doktor nás odkázal na jednu kliniku v Brně, kde mají specializovaný operační tým a postarají se už o mě. Tam mě ale po dlouhém čekání na telefonu odmítli s tím, že už nemají operatéry a budou je mít až v pondělí. Jenže nelze ztrácet čas. Podle zprávy od pana doktora prý nemám šanci přežít do pondělí. 

Nevím, co se děje, ale jedna z mých lidských mamin začala telefonovat. A pořád vytáčela, chvilku mluvila, něco psala a položila a tak pořád dokola. Byl jsem z toho zmatený, ale bylo mi to víceméně jedno, protože jsem stále měl vysokou horečku. Trošku mě bolelo bříško, na dotek jsem ho měl citlivé.  Ani barva se mi nevrátila, stal se ze mě malý kočičí žluťásek. Kolem večera padl verdikt, prý jedeme do Brna na Veterinární fakultní kliniku, neodkladně. Čekají tam na mě. Dorazili jsme tam snad v 9 večer. A čekali, než dojdeme na řadu. Byla pohotovost a pár zvířátek se tam se mnou sešlo. Až jsem se dostal na řadu, paní doktorka se na mě podívala a po chvíli si sedla k počítači, kde dlouho ťukala do klávesnice. Ptala se lidských mamin na pár věcí a byla ze mě nadšená, jak jsem krásný. Nelíbilo se jí, jak jsem žlutý a že jsem zhubl 3 kila za tak krátkou dobu. Hlavně mi pořád nepadala horečka. Paní brněnská doktorka rozhodla, že zůstanu u nich na noc. Mé lidské mamky to nesly hodně špatně, ale mně to bylo zase jedno. Fakt mi není dobře.

Druhý den mě čekalo další vyšetření. Byl to šrumec, plno cizích tváří kolem. Ale stále jsem měl horečku,  už mi ani masíčko nechutná. Ach jo. Ale chybí mi domov. I ti čtyřnozí kolem, co mě poslední dobou štvali. Další den si pro mě kolem poledne konečně dojely lidské mamky i s Honzíkem. Vypadali všichni ustaraně a smutně. Za to já chytl druhou vlnu života, asi. Ráno jsem popapal masíčko a cítím se, jako bych už ani neměl teplotu. Jen ty moje mamky mi dělaly starost. Hezky mě hladí, ale proč jim přitom voda teče z očí po tvářích? Brrrr…to je ale slané!

 Přijeli jsme zpět do Přerova a já si vyskočil na gauč, pak zase na skříňku. Bylo vidět, že jsou mamky zase veselejší, že jsem i já veselý. Trochu mi teda nedala spát myšička, co jsem vyštrachal pod postelí. Přišla se na mě podívat i teta, jak jsem zase plný života. Ale pak na mě zase padla únava, šel jsem spinkat a spinkám až do dalšího dne.

V pondělí 22. června jsme večer jeli zase do Brna. „Jedu zase do nemocnice?“ lekl jsem se. „Ne, nejedu, tady to nepoznávám.“ Vypadá to jako čekárna u doktora. Sedí tu nějaký kocourek se svou lidskou mamkou. Asi další prohlídka, aby se konečně zjistilo, co mi je. Venku už byla tma, když jsme došli na řadu. Paní doktorka vypadala moc sympaticky a pořád mě hladila. Dokonce mi asi hodinu jezdila po bříšku s takovým masážním přístrojem. Trošku to studilo. Prý mám na bříšku a v hrudníčku tekutinu. Nevím, co to znamená, ale je pravda, že to v těch místech trochu bolí. Co si pamatuji, že mi paní doktorka brala krev a ta po chvilce výrazně zežloutla. Taky se mamka Ivča s Honzíkem dívali pod mikroskop na moje červené krvinky a prý byly úplně rozbité. Evidentně mé tělíčko s něčím bojuje. Poznalo se to i díky nadměrnému množství bílých krvinek. Byla půlnoc, když jsme dorazili domů. Mamka s Honzíkem šli rovnou spát, protože ráno vstávají brzy do práce. 

Vzorek mé zežloutlé krve paní doktorka poslala druhý den na testy do Německa, přesto se mi u našeho pana doktora v Přerově dělaly ještě stěry – strašně nepříjemné – z krku a zadečku. Ty se zase posílaly až do Pcher u Kladna. Ani jedny testy jednoznačně neprokázaly to, o co se všichni moji ošetřující lékaři snažili. Stále nevím, co mi je. Bříško se mi nápadně zvětšuje, přitom skoro nic nejím.

Ve středu 24. 6. jsme večer zase jeli do Brna, paní doktorka mě chtěla vidět. Stále mi není dobře. Paní doktorka mi zase dělala chladivou masáž bříška. Tentokrát se mnou byly obě mamky a taťka. To, co viděla paní doktorka na obrazovce bylo velmi špatné. Stačilo 48 hodin, abych se z relativně dobrého stavu dostal na stav celkem vážný. Říkala: „Je vidět, že nemoc postupuje nezastavitelným tempem. V pondělí byl ještě relativně v pořádku. Dnes, no dnes, už má napadené téměř všechny orgány mimo slezinu a močový měchýř. Pomalu ale jistě mu ty napadené orgány selhávají. Jestli dnes nerozsekneme, co mu je, tak už nevím.“

 Paní doktorka si povolala ještě jednoho pana doktora, který si donesl svůj masážní přístroj a zase mě společně masírovali po bříšku a dívali se na mě. Po chvilce rozhodli, že bude lepší, když si na chvilku zdřímnu a oni si vezmou vzorek „toho“ z bříška a ještě kousek mých jater. Mamky omdlívaly, jen to slyšely, takže mě nechaly spinkat a odešly do čekárny. 

Když jsem se probudil, pamatuji si jen matně, že jsem dostal velkou injekci do levého boku a jelikož to strašně štípalo, zuřivě jsem se napapal kapsičky, co mi podstrčili pod čumáček. A jak jsem tak papal, unavilo mě to celé natolik, až jsem v misce dočista usnul. Vzbudil jsem se až doma, strašně unavený a jelikož byla zase půlnoc, když jsme dorazili domů, šel jsem rovnou ve svém spánku pokračovat. 

Když jsem vstal, ráno ve čtvrtek 25. 6., nic moc se nezměnilo, jen tolik, že jsem začal plést nožičkama. Asi jsem už moc zesláblý. Zatím nepapám ani nepiju vodičku, jen spinkám. Večer jsme šli v Přerově u pana doktora na další injekci. A další den zase. Další den opět. Vnímám, že i když jsou ty injekce dooost nepříjemné, začíná mi být líp. Začínám papat, pít vodičku, chodit mezi ostatní, jevím zájem o ptačí zpěv linoucí se z otevřeného okna (na které ještě nevyskočím, ale už bych chtěl).

 Po týdnu těch hnusných injekcí už začínám i s pevnější stravou, než jen rozmělněné kapsičky – dopřávám si granulky a dokonce už se i zajímám o Glorinku, která se přede mnou nakrucuje.

 10. den léčby jsem si všiml, že už nemám nafouklé bříško a ani už mě nebolí! Další den jsem si už sám vylezl na postýlku „do výšin“ a spinkal tam, za poslední dny jsem totiž znal jen skrýš pod židlí a nebo skříní.

Po 15. píchanci se lidské mamce rozzářily oči. Když mě pan doktor v Přerově masíroval chladivou věcí po bříšku, řekl, že už nemám v bříšku ba ani v hrudníčku vůbec žádnou tekutinu. Ať je to cokoliv, mám radost, protože mě to na dotek už vůbec nebolí!

Aktuálně, 22. den léčby, se cítím naprosto perfektně. Každý den stejná rutina: ráno, sleduji, jestli už mamka otevírá oči, jakmile je otevře, hned mňaukám a chci masíčko, které následně dostanu. Mamka jde do práce. Přes den spinkám, pak mamka přijde z práce a jdeme za panem doktorem na tu ošklivou injekci. Potom mě vypustí na balkonek a jsem tam až do večera (teda pokud si nežadoním o další masíčko). Večer jdu zpátky do svého pokoje, kde jsem, abych měl klid a nikdo z ostatních kočiček mi nepapali dobrůtky, si zase zobnu pár granulek. Přesunu se na skříň, pak se jdu napít, když už jsem u misky s granulkama, zase si trochu zobnu – tohle popravdě asi tak 10x za večer zopakuji a jdu zase spinkat. Fyzicky i psychicky se cítím moc dobře a dokonce na mém okolí je to vidět. Více se smějí, už jim nestéká po tvářích ta slaná voda, prostě krása!

Ptáte se, co mi teda vlastně je? Já tomu teda moc nerozumím, ale slyšel jsem, že mám „FIPku*“. Údajně je to jedna z těch nejhorších diagnóz se 100% mortalitou a neexistuje na to prověřená a uznaná léčba. Brrrr… už jen to zní škaredě. Dávali mi asi 3 dny života, ale já to nevzdal. A jsem moc rád, že moje lidské mamky taky ne. Myslím, že stojí za to věnovat čas ještě dalším článkům, které mamka Ivča o naší cestě ještě chystá, a více tak proniknout do něčeho, co se teprve vyvíjí a dává naději kočičkám se stejnou diagnózou jako mám já. Ale není se čeho bát, nejsem nakažlivý!

S maminkama se neprosíme o pomoc, ale musíme uznat, že je to vše fyzicky, občas psychicky ale hlavně i finančně náročné. K tomu mám ještě doma 9 dalších parťáků, kteří papají a věřím, že to není jednoduché. Takže, pokud chcete, můžete mi dopřát nějakou tu konzervičku navíc, nebo třeba něco málo na léčbu, která stále probíhá a ještě dlouho bude. Nechám to ale na vás a děkuji, že jste došli až sem. Pro dnešek se s vámi už loučím, musím si dát trošku granulek a masíčka, protože jsem právě došel z balkonku a půjdu si lehnout. Čeká mě náročný den, však to znáte. 

S láskou a velkou chutí do života, Váš Bentík (Bojovník)